Vanda Tour 2006 aneb Cesta na sever

14.7.2006               102090 km

Ve 20:27 vyjíždíme z Prahy. Už teď víme, že jsme si nevzali žádné CD-čka, budeme muset vystačit s klasickým autorepertoirem. Jsem zvědavá, co dalšího nám chybí. Vanda se těší, zatím se ještě neptala, kdy už tam budeme. V Teplicích berem naposledy benzín v ČR, v Dubí se pokocháme krásnýma výlohama a ve 22:05 hraniřním přechodem Cínovec opouštíme ČR.

15.7.2006               102409 km

0:15 já už dávno spím a Jeníček se rozhodl vytuhnout taky. Naštěstí před tím zastavil a rozbalil si karimámu a spacák. Já zůstávám v jídelňáku. Ve 4:30 nebo něco podobně strašného je Jeníček vzhůru a trvá na tom, že už pojedeme. Zůstávám v jídelňáku a nevadí mi to. V 5:30 se tváří, že ho to zmáhá, tak si měníme pozici za volantem a v jídelňáku, a s instrukcí pojedeš 100 km rovně a pak zahneš doleva vyrážím. Celkem to šlo. Akorát po 120 km bez odbočení trochu znervózním, a je to tady, skutečně (dle instrukcí) odbočím doprava. Jedu ještě kousek a pak už mi to leze krkem, protože proklatě zhoustnul provoz, tak zastavuju, posnídáme, Jeníček opouští jídelňák a zase sedá za volant. O další cestě nemohu podat svědectví, protože jsem ji celou prospala. Jen si matně uvědomuju, že jsme někde brali benzín. Zastavujeme v Hamburgu a jdem se pokochat do přístavu. Hezké. Hlavně ty plechové palmy.

Sobotní přejezd Německa je stejně pitomý jako jindy. Všude je děsná kolona.

13:26 ve Flensburgu vjíždíme do Dánska. Pak s jedním střídáním za volantem jedeme až do Hirtshals, kde čekáme na trajekt. Čekání si krátíme procházkou po městě, večeří na parkovišti a někteří z nás spaním v přístavní čekárně. Jsem zvědavá, jestli ta halda hlučných mlaďochů pojede s náma.

16.7.2006               103279 km

0:23 po nudném čekání vyrážíme na trajekt. Tohle šlo rychle a bez problémů, horší je to s místem na spaní. Z hospody nás vyhodili, křesílka jsou všechna obsazená, koutek u automatů nám taky nepřejí, až sedmá paluba na zemi u vchodu na venkovní palubu... Trochu tu sice táhne, ale ochranka se naštěstí jen škaredě dívá a nic neříká.

5:30 vstávám – poprvé vidím NORSKO!!!

6:40 vjíždíme do Norska z trajektu do Kristiansandu. Pak malá vycházka jižními ostrůvky. Ano, tady bych dokázala i trávit „dovolenou u moře“. Není vedro, moře čisté, nikde nikdo, příroda super. Přesun do Flekkefjord. Dřevěná architektura, vodní kanál, osmihranný kostelík, příjemná kavárna – roztomilé je to.

A pak přesun k Preikestolen. Vyrazili jsme na kopec a záhy zjišťujeme, že to opravdu není, jak v US, kde napíšou 3-hodinový hike a za hoďku a půl jste i zpět. Tady napsali, že cesta nahoru i dolů je pokaždé na dvě hoďky. Tak nahoru to máme za 1:45, dolů za 1:30. Taky ty pohory a flašku s vodou jsme si mohli vzít. No co už, vracet se nebudeme. Na vršku se jedna polská dvojice dost baví našimi hovory s Vandou. Nechápu proč. Aspoň nás spolu vyfotili. Bylo to tam móóóc hezké. Pod kopcem se ubytováváme v kempu. Teplá večeře a konečně sprcha... To by jeden nevěřil, co s člověkem udělá trocha teplé vody.

17.7.2006               103507 km

10:40 vylízáme teprve ze stanu, konečně noc, kdy jsme se prospali. ráno jsme se v klidu nasnídali, sbalili a vyrazili k nejvyšší hoře. Prej se cestou ještě budeme kochat. A taky že jo. Nejdříve vodopád Latefoss. Pak nám pán v info v Odda poradil o něco užší, zato o něco kratší cestu – na tuhle propagandu vícekrát neskočím. Dojíždíme uzoučkýma silničkama, kde se musíme vyhýbat s proti jedoucími (a jak na potvoru řídím zase já) do Eidfjordu, bereme poprvé norský benzín. Mají tu být dva vodopády. Tak jeden jsme nenašli vůbec, zato ten druhý, Voringfossen (nejznámější norský vodopád), to je pane hukot. Škoda že je celý den pod mrakem a prší, jinak jsme si ho mohli možná i prohlídnout. Zkusili jsme dojít dospodu pod něj, ale došli jsme sotva do třetiny, už bylo 9 večer a jak pršelo, tak kameny docela slušně klouzaly, tak jsme to vzdali. Na nocleh vyjíždíme za městečko s genilálním plánem, že sklopíme zadní sedáky a budeme spát v kufru. Po několika marných pokusech uspořádat auto to vzdáváme a pokorně stavíme stan. Všude je mokro.

18.7.2006               103928 km

8:30 vylízáme ze stanu do úplně jiného počasí. Než se nasnídáme a uvedeme auto do původního stavu, téměř všechno uschlo a vyrážíme do jiné krajiny, než kterou jsme včera přijeli. Sluníčkem zalité fjordy vypadají úplně jinak, než ty naplněné mlhou. Dali jsme si zmrzlinu a mažeme na trajekt do Bruraviku. Další zastávka je vodopád Tvindefossen. Tam jsme nafotili spoustu blbin a celkově si tento vodopád oblíbili. Odsud se přesouváme do městečka Flam.Jezdí tu historický vláček, pravý turistický průmysl, ale tak nějak milý. Dali jsme si tu i oběd – pečeného lososa. Mňam. Pak jsme se vydali horskýma silničkama se záměrem dojet co nejblíže k Jotunheimenu. Cestou jsme ještě chtěli k vodopádu Vittefoss, ale zase jsme tam dorazili dost pozdě, tak nám musel stačit Hjellefoss – taky dobrý. Cestička přes hory byla úúúúžasná. Celou cestu jsme áchali. Jo, a Jeníček málem ztratil peněženku se vším fšudy. Teda on ji fakt ztratil, ale naštěstí ji jeden bludný Holanďan našel a vrátil dříve, než si toho Jeníček stačil všimnout. Tak jsme mu aspoň dali odměnou jednoho vychlazeného Radegasta. Na noc zalamujem na cestičku k nějakým usedlostem, snad nás nevyhodí.

19.7.2006               104252 km

Je to dobré, nevyhodili. Dnešní výškový rekord celé výpravy Galdhopiggen 2469 m .n.m. byl věru náročný. Šlapali jsme dlouho do kopce, taky jsme šli přes ledovec, kde nás trochu zděsily výstražné cedule, že bez lan tam ani nemáme lozit, co kdyby někdo sklouznul do ledovcové praskliny (pochopili asi, že Češi jsou Hubové-Bubové co lezou kde nemají a výstrahu pro jistotu připsali i česky :o). Lana nemaje, vyrazili jsme jen tak, (jako ti správní Hubové-Bubové) naštěstí jsme nikam nesklouzli, postavili si sněhuláka, koulovali se, pokochali se pohledem na lyžaře … inu, červenec.

Pod kopcem, ve vesničce Lom jsme si prohlídli místní dřevěný sloupový kostelík. Moc hezký, na střeše má draky. A protože jsme byli po náročném výstupu upocení, hned jsme se vykoupali v jezírku. Voda byla dost studená, ale pobavily podvodní ostrůvky, Jeníček na jeden vylezl a vypadal jako pán, co chodí po vodě. Ještě jsme se navečeřeli a pak zase dlooouho jeli k dalšímu nocležišti, vzali jsme to zase kochací vyhlídkovou trasou a v jednom místě se nám ukázal velmi neprostupný borůvkový terén, tak jsme si jich natrhali plné hrnky a rozhňácali s Jesenkou. Jeníček furt že musím spát někde u fjordu, aby se ráno mohl koupat. Naštěstí to přehodnotil a stan jsme postavili no odpočívadle u cesty.

20.7.2006               104455 km

Ranní ptáčata v 10:00 fakt vylezla ze stanu. Snídaně, sbalit a tradá na Briksdalsbreen – největší Evropský ledovec hned po Islandu. Viděli jsme jen jeden splaz, ale fakt dost dobrý. Nejdřív jsme si mysleli, že tam za těžké prachy uvážou turisty na lano, odvedou je 50m na led a zase dolů, ale ukázalo se, že krom toho jim ještě půjčí cepín a mačky a po tom ledě je nechají i šplhat. Z ledovce odtává voda a dělá jezírko, ze kterého teče potok, měnící se ve vodopád. Udělali tam fikaný most tak, aby každý kdo po něm projde dostal sprchu vodní tříští z vodopádu. Cestou dál jsme nakoupili potraviny. Nedalo nám neochutnat místní pivo. Bylo fajn studené, ale jinak nic moc. Vyjeli jsme na vyhlídku Dalsnibba, moc hezké to tam bylo, Jo a Jeníček si konečně prosadil to koupání ve fjordu a taky jsme konečně našli jeden otevřený obyčejný (ne turistický) kostelík – osmiboký, dřevěný, miloučký. Musím zjistit, co tu vyznávají za víru, bo Ježíš tam nikde k vidění nebyl. Na noc jdeme do kempu do Geiranger. Ještě pár snímků s nejmenším trolem a jde se spát.

21.7.2006               104640 km

Ráno jsme vstali nezvykle brzo „už“ v 8:30, abychom v 9:30 stihli odjezd vyhlídkové lodi po nejkrásnějším fjordu – Geirangerfjordu, dokonce zařazeným na seznam UNESCO. Je celkem úzký, ale až 260 m hluboký. Před naloděním jsme stihli ještě sprchu, ale bohužel už ne snídani. Tak aspoň čokoládu z lodního baru. Výlet to byl nádherný, aspoň nám popovídali co a jak kde se jmenuje a taky nějaké ty báchorky kolem. Po výletě lodí jsme pokračovali v putování na sever. Jeli jsme a jeli a najednou před náma byla taková divně klikatá cesta a samý trol … no bodejť vždyť to byla Cesta trolů. S Vencou to projet byla sranda, ale zkuste tam projet s autobusem. No a pak jsme zase jeli a jeli a já jsem spala a spala …až najednou před náma Trondheim. Zaparkovali jsme u katedrály, bohužel už zavřené, tak jsme ji aspoň omrkli z venku, taky Arcibiskupský palác. Hezké to tam mají. Dali jsme si pro velký úspěch na večeři pečeného lososa, pokochali se vodním kanálem s krásným mostkem a slíbili si, že cestou zpátky musíme katedrálu stihnout otevřenou. Měli jsme trochu problém s hledáním místa na spaní, na všech odpočívadlech byly poměrně jasné cedulky, že se tam nesmí kempovat, lesní ani polní cesty se tu moc nenosí, všechny odbočky vedou k barákům. Nakonec někdy po půlnoci (mimochodem je pořád celkem dost světlo) rozbalujem stan u jedné místní „pláže“ kde sice taky píšou „no camping“, ale zvyklí na výklad významu cedulí z Čech … tohle platí od cedule dál, takže když zůstanem před cedulí, je všechno v pořádku … přece jen přenocujeme. Přiznám se, že mě trochu děsí kdy a kdo nás přijde vyhodit. Jo a dnes jsem měla narozeniny, dostala jsem úžasné dárky a na oslavu jsme si udělali jahodový pohár – jahody z místních plantáží s Jesenkou.

22.7.2006               105090 km

Buďto je to stařeckou nespavostí (přece jen je mi o rok víc:o) a nebo strachem, že nás někdo vyhodí, ale budím se už v 7:45, vylízám ze stanu, jdu chystat snídani a dopisovat deníček. K mému úžasu zjišťuju, že jsme normální nekoní, protože jeden „místňák“si postavil stan hned za tou cedulí „no camping“ ale vstává záhy po mně a balí fidlátka, evidentně moc nestojí o to, aby ho tu někdo načapal. Jeníček po čase taky vylezl – mezi tím už tu byl jeden cizí pán a divně si to obhlížel – snad to nebude mít dohru. A Jeníček trvá na tom, že se půjde koupat. A taky že jo, pak posnídáme a zase vyrážíme na cestu, dnes máme namířeno až za polární kruh, takže mám dost času na to dospat to, co jsem ráno odbyla. Abychom to měli pestřejší, jedeme silnicí č. 17 po pobřeží až do Bronnysund kde mají prostřelený kamenný klobouk Troghatten. Takovou velkou skálu s oknem … Vandě se tam moc líbilo. Taky tam mají most do zatáčky, aby most mohl být dost vysoký, aby se pod něj vešla mnohapatrová loď. A pak zase polykáme kilometry až na ten polární kruh. Původní plán, že jej překročíme ještě dnes s vypětím sil vyšel, ve 23:52 jsme skutečně na místě. Je sice půlnoc, ale celkem slušné světlo, tak děláme dobyvatelské fotky a na spaní popojíždíme cca 15 km dál, protože na polárním kruhu je cca 10 stupňů a dost fučí. Je tu fakt spousta parkovišť a jiných nocležišť. V našem nocležišti sice míň fouká, ale zato je tam ta horda komárů, co nám všichni slibovali že v Norsku mají. Nastříkali jsme Offem a Biolitem úplně všechno, snad nás nesežerou. Na noc za polárním kruhem se oblíkám jako cibule.

23.7.2006               105790 km

 Tak obávaná noc proběhla v pohodě. Komáři asi chemickou smršť nepřežili, neumrzli jsme, co by si tady na drsném člověk mohl víc přát. Jen se nám malinko pokazilo počasí, v noci i sprchlo, ale přes den je jen zataženo. Hned ráno se vracíme na kruh do Polarisirkelsenteret podívat se co tam píšou – nic moc, tak aspoň nějaký ten suvenýr. Pokračujem v maratonu na sever a hlodá nás dilema zda to vzít až na Lofoty nebo ne. Nakonec jsme se shodli že ne, stejně by to bylo jen na skok, abychom si udělali čárku, že jsme tam byli. Necháme si je na příště. Místo toho jsme se zdrželi v Saltstraumen, kde se prý dělají největší přírodní vodní víry. Vznikají při přílivu a odlivu, kdy se všechna ta přílivová a odlivová voda musí procpat úzkým „hrdlem“ z oceánu do fjordu. Prý bývají až 10 m široké a 4 m hluboké. Tak buď jsme tu blbě nebo nevím, ale proti tomu, co je tady, je v Otrokovicích pod Moravní lávkou pěkná vřava. Na infopanelu píšou něco o time-table. Že by rozvrh hodin pro příliv? A fakt. Na určenou hodinu vybíháme na most a řeknu vám, v tomhle bych se koupat nechtěla. Mohu doporučit všem, kdo si chtějí vyzkoušet pocity prádla ve ždímačce. Toto pod Moravní lávkou nebývalo. Po „produkci“ jsme se ještě zajeli podívat do nejsevernějšího místa naší výpravy – do městečka Bodo. Tam jsme zamávali trajektu na Lofoty, dali si horkou čokoládu a otočili to zase na jih. Na zítřek máme hlavní úkol – stihnout tu katedrálu v Trondheimu. Je to kusan cesty, tak jedem co to dá. Normálně končíme kolem půlnoci, dnes to přetahujem do 2 do rána ať na prázdných cestách dojedem co nejdál. Je to celkem nářez, naštěstí je pořád světlo, tak se to dá.

 24.7.2006               106438 km

 Po noční šichtě vstáváme až v 10:30 … to jsme si pomohli :o) Ale neva, sedáme do auta mažem dál. Snad bychom kolem půl čtvrté mohli být v Trondheimu. A přichází ftipná vsuvka – chtěla jsem vyfotit místní sušáky sena. Ukázalo se, že je to pravděpodobně nejadrenalinovější fotka z celé dovolené, protože Jeníček mi kvůli tomu chtěl zastavit na krajnici a ono se ukázalo, že tam žádná není. Chudák Venca zůstal viset břichem na kraji cesty a nemohl ani tam ani zpět. Naštěstí to kůzelník Jeníček jaxi vykůzlil a dostal auto zpátky na cestu, naštěstí!!! Už jsem nás viděla jak se všema těma krámama stopujeme do Prahy. Díky této vsuvce, stavu provozu a jiným okolnostem jsme do Trondheimu dorazili až ve čtyři. Katedrála je naštěstí otevřená až do půl šesté, ale ve čtyři vyrazila poslední anglicky průvodcovaná prohlídka, takže jsme chytli až druhou půlku výkladu. Ale i tak je ta katedrála nádherná. Ze začátku trochu vadilo šero, bo tam skoro nesvítí, ale za chvilku si člověk zvykne. Stihli jsme i poslední rundu vyhlídkového výšlapu na věž – chodí se tam po skupinkách, protože nekoordinovaní návštěvníci by se v těch uzounkých schodištích brzo zauzlili. Tenhle výstup by nebyl nic pro klasické Američany. Nejen že je to do kopce a bez výtahu, ale fakt by se tam nevešli. Chtěli jsme ještě vidět královský palác, ale ten zavírají ve čtyři, takže leda z venku. Tak jsme nakoupili potraviny a vyrážíme směr Lillehammer. Dojeli jsme cca na hoďku od něj a tak jdeme spát. Jeníček vybral báječné místo, záda moje, těšte se na lochnesku.

 25.7.2006               107054 km

 Ranní ptáčata opět o půl jedenácté vylezla z hnízda. Lochneska nelochneska, zas tak špatný to nebylo. Jedem do Lillehammer – malé městečko, kterému olympiáda před 12 lety výrazně změnila život. Přibyla sportoviště, zřejmě i obytné domy a taky něco málo infrastruktury – ale furt je to malé městečko. Ovšem o čem všichni průvodci básní, je místní skanzen, Znalí toho z Rožnova, zaplatili jsme si parkovné na 2 hodiny. Do areálu jsme vyrazili s mapkou a sporými instrukcemi od paní v recepci. Ze začátku se snažíme ulovit nějakou anglicky mluvící průvodkyni, ale marně, tak jsme si to prolezli sami a vůbec to nebylo špatné. Stejně tam všude jsou zaměstnanci co na požádání poskytnou informace. Pobavilo mě, že expozice vlastně končí současností, některé exponáty celkem odpovídaly mnoha současným domácnostem. Nejlepší ale byla 20.-30. léta, Měli to i s obsluhou v dobových oblečcích. A co by to bylo za návštěvu Lillehammeru, kdybychom se nezašli podívat na něco z té olympiády. Vyhrála to skokanská věž s věží na olympijský oheň. Na jednom můstku zrovna trénovali skoky na umělém trávníku. Kdy tak člověk uvidí skoky takhle z blízka? Sebekriticky ale musím přiznat, že já bych se asi fakt hodně bála. Jo a mají tam simulátor – sjezd a boby – je to děsná blbost a zase jsem se nechala ukecat abych do toho vlezla :o)

A pak jsme popojeli do Oslo s tím, že se upíchnem v kempu a ještě vyrazíme do nočního města. A co se nestalo, po malých peripetiích jsme našli kemp, udělali večeři, vytáhli piva a nikam nešli :o)

 26.7.2006               107312 km

 Po pivním večírku jsme nějací rozvrkočení a nemůžem dospat. Nakonec to ale dobře dopadlo, před 11 jsme se z kempu nevykýblovali. Koupili jsme si Oslo Pass – opravdu se to vyplatí, zahrnuje parkovné, jízdy MHD a vstupy do muzejí. Jen najít to správné parkování – slečna v kempu nás trochu mystifikovala, ale v závěru jsme našli uličku za katedrálou, což vůbec nebylo špatné. Vybavení plánkem města, průvodcem, Oslo Passem a optimismem vyrážíme do ulic velkoměsta. Zkoušíme všechny druhy MHD, pohodlím a rychlostí vítězí trajekt. Prošli jsme si katedrálu, celkem hodně muzejí – Vikingské lodě, Kon-Tiki, loď Fram, námořní, Nobelovo míru a ještě jsme nakoukli do skanzenu – ale ten jsme vzali hopem – kostelík, Vinmonopol a opilcův dům … včera jsme se vyskanzenovali dost :o) No a nakonec ještě park se sochami pana Vigelanda. Děsně jsme si ušoupali nožičky, ale bylo to moc hezké. Pak už jen sedáme do auta a vyrážíme do Kristiansandu.

Jo, ještě jsem zapomněla na ftipné vsuvky. Jedna byla s poplatkem za cestu. Hned někdy ze začátku pobytu se nám nepovedlo domluvit s automatem na placení mýtného, tak jsme dostali lísteček, že to máme zaplatit do 14 dnů v bance. Dodnes jsme se netrefili do otevíracích hodin banky, tak jsme si to na dnešek dali jako úkol č. 1. Máme zaplatit 20,- NOK a panáček v bance nám řekl, že poplatek bude dalších 50,-. Na poště by to bylo za poplatek 65,- … asi zůstaneme Norsku dlužní. A teď ta druhá vsuvka. Když jsme za Bodo obraceli zpátky na jih, Jeníček říkal: „Připrav se na to, že budeme měnit pravé zadní kolo, protože budeme mít defekt. Vždycky, když jsem se vracel z delší dovolené po Evropě autem, praskla pravá zadní pneumatika.“ Smála jsem se mu, přece nám Venca ani jiné auto nic podobného neudělalo, to beztak jen ty vypůjčené šmejdy. A tím jsem na to zapomněla. Tolik na úvod. Svištíme si to takhle po dálnici a najednou lup a hukot a Jeníček s úsměvem říká – to je to kolo. Zastavil, vystoupil a co myslíte? Měl ho tam :o) Tak jsme všechno vystěhovali na cestu (eštěže jsem ráno tak báječně sbalila), Jeníček vytáhl rezervu, celkem zručně to vyměnil a pokračovali jsme v krasojízdě. Po zbytek cesty se z mého pohledu nic zvláštního nestalo, bo jsem furt spala.

 27.7.2006               107674 km

 Brzo ráno (asi v 6) se budím v přístavu v Kristiansandu, začínají manévry s trajektem. Jsme úplně první auto, co vjelo na trajekt a tak je Venca ve druhém patře, výjezd bude s vyhlídkou. Má to své nesporné výhody, protože jsme tím pádem i první pasažéři na palubě a můžem si vybrat místo kde se „ubytujem“. Zabrali jsme křesílka na chodbě. Já dělám první výběr fotek a Jeníček dospává to, co já mám nadepsáno cestou. Pak si vybíráme Tax Remund, procházíme si loď a parkujem se v kavárně, kde zkoušíme Dášiččinu teorii, že čokoláda je nejlepší s čokoládou  …. Studentskou pečeť zapíjíme horkou čokoládou. Pak ještě zamávat Norsku a tradá domů.

12:46 ( 107675 km ) vyloďujeme v Dánsku, v Hirtshals. Nevím jak jsem to dokázala, ale prospala jsem v podstatě celé Dánsko.

16:21 ve Flensburgu vjíždíme do Německa. Cestou nás chytla celkem slušná bouřka, několikrát jsme zastavili na odpočívadlech – na benzín, na večeři, na kafe … a pak jsme jeli a jeli až k Drážďanům, kde jsme ze sentimentu museli zajet do Freitalu, aby si Jeníček zavzpomínal na pionýrská léta, strávená mimo jiné v místní základní škole na táboře.

00:14 ( 108744 km ) překračujem hranice do Čech na Cínovci. Výlohy tu mají pořád báječné :o) … jedem a jedem až v 01:51 ( 108858 km ) vysedáme doma.

 Výlet to byl krásný, Norsko jsme si opravdu oblíbili, je to snad první země, kterou bych byla ochotná vyměnit za Čechy. Zajeďte se tam taky podívat.

A pro všechny, kdo plánují podobnou cestu tu máme ještě tabulku (snad) všech našich nákladů s touto cestou spojených. Třeba vám to pomůže jednodušeji zjistit co tam asi tak kolik stojí.